Antverpské zastavení se židovskou příchutí aneb vím jak se nejlépe obléct na Bar Mitzvah
Když mě nedávno moje kamarádka pochválila, jak jsem se s vytříbeným vkusem perfektně oblékla na Bar Mitzvah do synagogy v Anglickém Hove, kde nejlepší kamarád našeho syna Péti prožíval patrně nejslavnější okamžik svého jinošského života, nechápala jsem. Moje černo šedá jaquardová pouzdrová sukně se stříbrně protkávaným svetříkem byla dokonalou ukázkou židovské slavnostní garderoby. Ani jsem nevěděla, že jsem se do přísně předepsaného stylu dobře strefila. Vše jsem pochopila teprve po naší krátké návštěvě Antverp, kde jsme si udělali příjemnou zastávku na naší cestě z Anglie do Čech.
Na první pohled téměř vylidněné předměstí Antverp nás překvapilo nejen svoji šedivou uniformitou, ale náhle se rojícími slavnostně oděnými skupinkami židovských rodin. To jsme ještě netušili, že jsme si objednali hotel přímo v židovské čtvrti Antverp, kde se nachází největší židovská komunita v Evropě. Muži kráčeli slavnostně a vznešeně, oblečeni do dlouhých saténových kabátů s černými nebo bílými podkolenkami a jejich vzhled doplňovaly vysoké kulaté klobouky pokryté hustou tmavou kožešinou. Ačkoliv jsem na židovské komunity celkem zvyklá, nejen z Manhatanu, kde jejich diamantové ulice lemují pátou Avenue, obrovské klobouky na hlavách mužů mě fascinovali. Jak jsem posléze zjistila, jedná se klobouky nazývané štrajml nebo spodik. Odlišností je příslušnost ke skupině Židů haredi nebo chasidů. O koho se právě jednalo a zda jsme viděli štrajmly nebo spodiky jsem už nezjišťovala. Jen jsem se dopátrala, že tyto klobouky nosí ženatí židé při šabatu a jiných slavnostních příležitostech. Jejich drobné ženy, kráčející po jejich boku, byly krásně oblečené, převážně celé v černém i s apartními kloboučky ( a já v tom okamžiku pochopila, jak si zakládají na dodržování tradičního stylu). Hrdě si vedly vymydlené, slavnostně nastrojené děti. Všichni kráčeli do místní synagogy, takže jejich obchody, převážně s diamanty, zůstaly toho dne zavřené.
Rychle jsme se ubytovali v příjemném hotelu, v recepci nám vysvětlili, že synagoga je za rohem a navíc na můj dotaz zcela vyčerpávajícím způsobem odpověděli, jak je to s používanými jazyky v jednotlivých částech Belgie. Vydali jsme se pěšky do centra města. Naše cesta vedla přes nádraží, bohatě zdobené původní velkolepé budovy s moderní přístavbou. Centrum města nebylo příliš romantické, jak jsme očekávali, zaujal nás jen menší palác, místo, ve kterém se zastavil Napoleon a nyní je tu krásná nóbl restaurace s příjemným venkovním sezením ve dvoře, avšak počasí tomu nebylo nakloněné, abychom si sedli. V přízemí domu je také výrobna čokolády a prodejna belgického mistra, Dominiqua Persoone, kterého můžete živě sledovat při výrobě čokoládových kreací. Že jde o cukrářskou hvězdu jsme pochopili z předváděné televizní prezentace a vydaných knih o čokoládě ( na působivé obálce je vyfocen s čokoládovými stíny pod očima), ale jedno je jisté – čokoládu vyrábí s láskou, ostatně je to i jeho krédo. Jde o rodinný podnik, jeho půvabná manželka nám prodala pralinky a mistrně jednou ranou nožem odsekla mohutný kus výborné tmavé čokolády.
Jakmile jsme sešli z hlavní třídy, ztratili jsme se a hledali Antwerpskou katedrálu podle hlasu zvonů, když právě svolávali k bohoslužbě. Nakonec historické uličky byly kouzelné a to, že jsem si zašli vůbec nevadilo, naopak objevili jsme cestou velkou tržnici, a stálo za to ji vidět. V katedrále již probíhala bohoslužba a nás nevpustili blíže do lodě, takže jsme jen z dálky zahlédli Rubensovy obrazy,vystavené na stěnách katedrály. Snad někdy příště.
Příjemnou zastávkou byl kousek od katedrály bar De Muze v historické části centra. Bar měl dvě patra, výhledem do dvora objevíte tiskařskou dílnu, vše je původní a staré, pohladí to duši. Bar je současně koncipován i jako jazzový klub a už po obědě bylo plno. Všichni se bavili a uvolněnou atmosféru sobotního odpoledne jsme si také vychutnali. Sklenička dobrého šampaňského a belgické sýry a olivy nám přišli vhod. Jediným problémem byl ztracený syn Péťa, který se podezřele dlouho nevracel z toalety. Vydala jsem se ho hledat, a zaseknutý zámek na dveřích toalety vypovídal jasně: okamžitá záchranná akce za pomoci mého muže Petra a personálu.
Naše putování za chutěmi belgické kuchyně jsme začali výběrem toho, co belgická kuchyně může nabídnout. Zcela záměrně jsme si vybrali velmi ‚trendy‘ restauraci DOC’S CAFE, jednu z deseti nejlepších v Antverpách doporučovanou Michelinovým průvodcem. Dokonce z našeho hotelu Plaza nám byl zdarma doslova vnucen taxík s tím, že cestu zpátky jaksi nehradí. Nevadilo nám to, i tak to bylo milé a ani bychom si taxi zpět nenárokovali, s úsměvem jsem si dovedla představit rozverné hosty jak se dožadují zdarma odvozu do hotelu. Je to asi dobrý marketingový tah, když právě nevíte kam zajít.
Již při vstupu na nás překvapil perfektní servis. Portýr vám zaparkuje auto, otevře dveře, hned vás čeká přívětivé přijetí a útulná atmosféra. Dock’s Café sídlí přímo u řeky , nedaleko přístavu, jednoho z největších v Evropě, a byl přestavěn z opulentní budovy se zachováním všech zajímavých dispozic.
Měli jsme již dlouho předem rezervovaná místa, a usadili nás ke stolu s výhledem na řeku. Vybíráme z menu, které mimo jiné nabízí 3 sestavené chody v cenových kategoriích od 16,- do 34,- Euro. Ke každému pokrmu je doporučováno vhodné víno nebo pivo. Restaurace je vyhlášená pro velkou nabídku ryb a mořských plodů, nabídce dominuje jako studený překrm vařený humr se salátem a rajčaty i jako hlavní chod humr grilovaný s máslovo- pepřovou omáčkou..
Můj muž nemohl odolat předkrmu – hovězímu Carpacciu podle Harry‘s baru, což je opravdová klasika, připravovaná podle tradičního receptu otce mistra Arriga Cipriani, majitele Harrys baru v Benátkách, který tento pokrm objevil. Pokrmu dal mu jméno podle známého benátského renesančního malíře Vittoria Carpaccia, proslaveného právě používáním zářivě červených a bílých barev- červená je barva masa a jemně krémový je dresing, kterým se umělecky čaruje. Tento unikátní předkrm vznikl díky komtese Amalii Nani Mocenigo, časté návštěvnici Harry’s baru, které její lékař zakázal jíst vařené maso. Ten pravý Harry’s bar je jen jeden, je to legendární místo, kde se od roku 1931 pravidelně scházeli umělci, spisovatelé, šlechtici, operní divy i skladatelé a jiná společenská smetánka, takže zde nemohli chybět Windsorové, Onassisové, Charlie Chaplin, Somerset Maugham, Truman Capote a Ernest Hemmingway. Zavítali jsme sem před několika lety právě kvůli Hemmingwayovi a tento bar a restaurace stojí za návštěvu nejen kvůli svým vyhlášeným drinkům a výbornému jídlu, ale především kvůli geniu loci tohoto místa a dochovanému původními interiéru. Ale o tom někdy později…
Jako předkrm jsem zvolila krokety z garnátů s citronem a petrželkou, což je velmi oblíbený teplý předkrm podávaný v Belgii. Jaksi jsem zapomněla, že konzistence kroket bývá velmi mazlavá a dohromady kroketu drží jen do zlatova osmažená strouhanka, chuť ale byla výborná a vhodně ji doplňovala doporučovaná skleničku piva Rodenbach vant vat z oblasti západních Vlám. Na pivo je třeba si zvyknout, je slabší než klasický ležák, a má mírně citronovou příchuť .
Jako hlavní chod si Péťa rozhodl objednal steak Ryb Eye Black Angus, můj muž Petr si vybral z denní nabídky smažená játra s bramborou kaší a Dijonskou hořčicí a já jsem zvolila těstoviny se smrži a piniovými oříšky. Všechno bylo čerstvé, chutné a působilo až domáckým dojmem, nic vyumělkovaného. Za výběrem však byla vidět perfektně zvládnutá příprava. Jediné, co by se dalo vytknout byly moje linguiny, v husté těžké smetanové omáčce zanikala chuť oříšků a i smržů.
Z dezertů jsme okusili panna cota s ovocným chutney, cheescake a citronový sorbet s vodkou. Ještě štěstí, že jsme byli taxíkem, po výborném Chablis Boissoneuse se nám zdálo, že v sorbetu je více vodky než obvykle. A asi i bylo.
Večer jsme si v Dock‘s Café vychutnali, atmosféra byla živá, chvílemi má šantánový nádech a s přibývajícím večerem zde bylo velmi příjemně. A navíc v této restauraci bylo všechno tak jak má být. Prostředí velmi útulné, interiér působil až dekadentně díky sametovým závěsům a pohovkám. Obsluha byla velmi profesionální, nevtíravá, ale všímavá. Neúčtují si poplatek za servis, takže je na vás jak služby oceníte.
Až budete v Antverpách, stojí zato se tu zastavit. A dejte si velký talíř ryb a mořských plodů! dodávají ho i ‚take away‘. Je to specialita Doc’s Café. Příště to bude i naše volba!
