Když navštívíte jakékoliv cizí město, máte chuť si ho správně vychutnat i po stránce gastronomické. Ke každému místu patří i dobré autentické jídlo a spolu s atmosférou by mělo být jakousi třešničkou na dortu každého pobytu.
A tak hledáte, nechcete padnout do turistické pasti, kde vás sice obslouží, ale moc se nesnaží, protože vědí, že jste tam pouze na chvíli a už se nevrátíte, takže o co jde…? Restaurace, kterým jde velmi o to, abyste útratu nechali právě u nich, jsou schopné udělat cokoliv, tedy téměř cokoliv. Pouliční naháněče proto moc v lásce nemám, spíš dám na intuici a pocit, že kde se něco děje a kde je nejvíc místních, tak tam to bude dobré. I tak někdy může být výběr ošidný.
Tentokrát jsme se při návštěvě Milána nechali zlákat hezkým světlým interiérem malé restaurace Fiori Chiari Plates, v těsné blízkosti známé galerie Brera. Pro místní bylo na večeři ještě brzy, v těchto krajích některé restaurace otvírají až v půl osmé, ale i tak jsem nakoukla a optala se milé dívky u vchodu, zda by byl pro nás volný stůl. Po chvilce zaváhání potvrdila, že pro tři osoby se stůl najde. Ještě než jsme se usadili do prázdné restaurace, chlácholila jsem se myšlenkou, že je dost brzy a tahle restaurace bude zajisté za pár chvil plná, jak to má u dobrého podniku být.
Nevadilo nám, že jsme zatím první hosté. Znaveni a kulturně přesyceni výtvarným uměním všech žánrů, po zhlédnutí milánského skvostu Poslední večeře od Leonarda da Vinciho přes retrospektivu Andyho Warhola (výstavu Jacksona Pollocka jsme vynechali) po nádherné gotické a renesanční malby v paláci Brera, jsme stále ještě přemítali, jestli jsme nakonec neměli jít i na Pollocka. Třeba by se nám podařilo příště na nějaké bric brac burze nebo v charity shop objevit jeho plátno, jako se to nedávno stalo jedné Angličance, která koupila jeho výtvor za 15 liber, aby se vzápětí dozvěděla, že má miliónovou hodnotu. Nakonec, zjistit, zda je Pollockův obraz originálem, je, vzhledem k jeho barevným kreacím, také oříšek…
Objednali jsme si vodu a oblíbené červené, Motepulciano di Abruzzo. Těšili jsme se na nabízený domácí chléb přímo z trouby, což k našemu překvapení nebyl a k lahodnému, právě upečenému chlebu měl hodně daleko, byl tvrdší a naše zklamání nic nezměnila ani velmi efektní prezentace v papírovém sáčku. Studovali jsme jídelníček. Byla to docela lehká volba, menu bylo totiž velmi omezené, rozdělené jen na Nostri plates (jako předkrmy), Piatti (jako hlavní chody) a Dolci (dezerty) jak jsme později zjistili opravdu tentokrát ke škodě věci. Nicméně jsme si nakonec vybrali: Petr zvolil studený talíř (tagliere tosco-emilano), což byly masové speciality, ovšem té nejvyšší kvality, v jídelníčku popisují, z jaké jsou oblasti, způsob výroby, včetně počtu plátků, které servírují (mortadela bollognese, salami, prosciutto crudo di Parma) s nafouklým chlebem (gnocco fritto), který se nakonec ukázal jako příjemné překvapení večera, a Péťa si objednal anglický roast beef s rukolou a parmazánovými hoblinami (Carpaccio di Roast beef ala‘ inglese). Já jsem si vybrala sametový krém z topinambur a nechala se zlákat nabídkou domácích těstovin (pasta alla Norma) s ricotou a s lilkovými hranolky. Polévka byla skvělá, opravdu sametová, lahodná, s nepředstavitelně jemně vyváženou chutí oříšků, pravé comfort food, navíc s pečenou topinamburou na ozdobu. Ovšem domácí těstoviny nebyly vůbec domácí, byly tvrdé, tedy spíš nedovařené než al dente, nebyly ani moc teplé a jako by jim cosi chybělo. Ne, tohle nebyly pravé italské těstoviny! Omáčka téměř žádná, měla být rajčatová, sýr a lilek neladily ke studené pastě. Najednou se vytratila italská pohostinnost a autentičnost, to, co dělá Itálii pravým rájem s italským jídlem. Servírka také kamsi zmizela, obsluhu převzal asi šéf a majitel, který nám díky legračnímu vyšívanému vánočnímu svetru, jaký měl Colin Firth jako Mr. Darcy v prvním díle Deníku Bridgit Jonesové, zvedl náladu. Díky tomu působil roztržitě a dokonal to tím, že Petrovu caponatu donesl až úplně poslední, škoda, byla by vhodnou přílohou k masu, takže už na ni ani neměl tu správnou chuť. I tak u podávaného salámového talíře, jež má tak rád, chyběly olivy, kapary a kapie či jakýkoliv kousek čehosi zeleného.
Přes všechny malé trable jsme se ale dobře bavili a bylo nám hodně fajn. Restaurace s příjemným interiérem, šarmantně elegantním a útulným, lákajícím k návštěvě, byla ovšem stále prázdná.
Majitel nás přemlouval na desert, výběr měli velký, šéf totiž stále nosil odněkud dorty a stále si je někdo chodil kupovat. Ptám se sama sebe – co tohle vlastně je? Kavárna, cukrárna, bistro, restaurace? Snad pořádně ani jedno. Ale přece jen, ano, teprve teď jsme vše pochopili – toto místo je ANTIPASTY PASTA PASTICCINI, takže nic jiného nehledejte. Ovšem nápad je to neotřelý.
Žádáme o účet a 85,- EUR nakonec není právě nejméně. Bylo to ale pravé italské jídlo? Ne, tady něco nesedí, ale nevím přesně co. Loučíme se a těšíme se o pár čísel dál do fantastické čokoládovny a zmrzlinárny s krásným názvem AMORINO. Odcházím poslední, zavírám dveře a otáčím se. Z kuchyně vychází Asiatka, podle tvaru obličeje ji odhaduji na Thajku, a tak se jen utěšuji, že snad nevařila. Pokud ano, záhada je částečně vyřešena.
I tak tady hledejte autentičnost. Přestože svět je globalizovaný, a já nechápu, proč italské jídlo nevaří Italové, stejně nakonec je tohle Itálie a nemusíte na to mít talíř plný špaget. Kousek lásky v přípravě jídla tady byl, excelentní polévka z jeruzalémských artyčoků, za kterou by se nemusel stydět ten nejlepší michellinský podnik, jen ta pasta se právě moc nepovedla.
Částečně i naše očekávání bylo jiné, a když tohle pochopíte, tak se na tenhle podnik můžete dívat jinak. Trendy moderní stylový podnik s nostalgickou atmosférou. Je to na krátké zastavení, spíš jen asi na oběd a lehkou večeři a něco sladkého navrch. Možná právě dorty jsou tím pravým artiklem, přesvědčila nás i frekvence, s jakou si pro ně místní chodili, takže DOLCE VITA!
Fiori Chiari plates
Via Fiori Chiari 13
20121 Milano
Tel. 0236630635
www.fiorichiariplates.it
Psáno pro lidovky.cz
